Žádná vyšší hora už nebude. Zvláštní pocit…

Horolezec a většinový akcionář Nordic Telecom Tomáš Otruba se před několika týdny vrátil z Himaláje. Jako předtím už několikrát. Jeho poslední výprava byla ale něčím výjimečná – stanul při ní totiž jako patnáctý Čech na vrcholu Mt. Everest. Co pro něj výstup na nejvyšší horu světa znamená a jak se jeho srdce horala promítá do běžného života a byznysu?

 

V předchozích letech jste zdolal himalájskou osmitisícovku Dhaulagiri, ale i nejvyšší hory několika světadílů – např. Denali nebo Aconcaguu. Mají výstupy na vrcholky velehor něco společného, nebo jde vždy o unikátní zážitek?

Každý výstup je na jednu stranu unikátní - počasí, vzájemná souhra týmu, ale hlavně, někdy hora prostě sedne člověku lépe, někdy hůře. Na druhou stranu sama podstata výstupu se stále opakuje. Do base campu přijíždíte plný sil i motivace, s čistým vybavením. Odjíždíte vyčerpaný. Ale když se vracíte zdravý a po úspěšném výstupu, je pocit naplněné touhy neopakovatelný. Přitom stačí jedna omrzlina a návrat je úplně jiný bez ohledu na to, zda jsem byl, nebo nebyl na vrcholu. I to už jsem si před lety osobně vyzkoušel.

 

 

Letos přišla na řadu nejvyšší hora světa, překvapil vás něčím Everest?

 

Marná sláva, je to nejvyšší hora. To pro mě samozřejmě překvapení nebylo. :-) Jenže ono nestačí mít výdrž, fyzičku a odhodlání. Nejtěžší je na tom to extrémní prostředí, kterému je tam nahoře tělo vystaveno. Na Everestu je base camp v 5300 metrech a nad tím 3600 metrů lezení. Ono se sice řekne: 5300 metrů… Ale zkuste si zajet na Elbrus a několik týdnů bydlet na jeho vrcholu. V podstatě se není čemu divit, když tam co chvíli slyšíte vrtulník, který letí zachránit člověka s výškovou nemocí. Je tam jen 50 % kyslíku. 

 

 

Kolik kyslíku je na vrcholu?

Na vrcholu je minus 35 stupňů a 30 % kyslíku. To v praxi znamená, že vám zhoustne krev a násobně se zvýší riziko omrzlin, protože tělo se přestane starat o „nadbytečné části“ – jede na nouzový režim. I proto 98 % horolezců stoupá přibližně od 7500 metrů s kyslíkem. A nedostatek kyslíku opravdu není dobré podcenit. Přesvědčila se o tom i naše skupina. Byla s námi horolezkyně z Indie, která chtěla jako první Indka vylézt na vrchol Everestu bez kyslíku. Sto výškových metrů před vrcholem přestala vidět, dostala od svého těla zřejmou stopku. Její parťák ji dovedl níž a zrak se jí naštěstí vrátil, ale vrchol už byl v nenávratnu - máte jen jeden pokus.

 

 

Uvažoval jste, že byste to taky zkusil bez kyslíku?

 

Musím přiznat, že chvíli ano. V C3 (třetí výškový tábor – pozn.), který je přibližně v 7200 metrech, jsem se cítil velmi dobře a koketoval s myšlenkou zkusit to. Pak přišel krátký satelitní hovor s dcerou, která končí studium medicíny… a nakonec jsem myslím zvolil tu rozumnější variantu. :-) 

 

A co výšková nemoc - vy jste problémy neměl?

 

Musím to zaklepat. Neměl. Na druhou stranu to opravdu není jako výšlap na Sněžku. I když je člověk dobře aklimatizovaný, každá fyzická aktivita mu dává zabrat mnohem víc než normálně. Zvykáte si na jiný rytmus. Tam nahoře platí: pomalu znamená rychle. Důležité je stálé tempo. Krok za krokem ukusujete převýšení. Ve srovnání s rychlostí chůze na našich horách jde o úsměvně pomalé tempo.

 

 

 

 

Jak dlouho si vyžádá aklimatizace v jednotlivých výškových táborech ve srovnání se samotným výstupem?

Celkem jsme strávili na expedici šest týdnů, což je extrémně rychlé. Z toho samotný výstup a sestup z vrcholu jsou jen čtyři dny. Všechno ostatní je práce a aklimatizace ve výškových táborech. Chodíte tam a zpět, přenášíte stále nějaký materiál, vybavení… Člověk si v base campu a v C2 (druhý výškový tábor – pozn.), který je v nějakých 6400 metrech, zvykne žít jako doma a samotný vrchol je pak už jen taková třešnička na dortu.

 

Pokud srovnáte výstup s jinými horami, co máte za sebou, o jak náročný počin šlo?

Inu, dalo to zabrat… Teď vážně, technicky je na Everestu nejnáročnější prostoupit hned zpočátku ledopádem Khumbu - spousta žebříků nad trhlinami, lezení, slaňování. Každý den se tato obrovská masa ledu hýbe, stačí dva dny a už se jde jinudy, protože původní trasa je neschůdná. Právě v této části bohužel umírá hodně lidí a vy ji během expedice musíte projít několikrát. Vrcholová partie je naproti tomu sice prudká, ale dobře jištěná a poměrně bezpečná.

 

Jak expedice probíhala z pohledu plánu a reality?

Šlo to víc než dobře. Docela nám přálo počasí, takže jsme se přibližně drželi harmonogramu. Ale je pravda, že šlo spíš o výjimku. Třeba loni expedice skoro celý květen trápilo špatné počasí, a tak se běžně protahovaly až do června, kdy už končí jarní okno pro výstupy.

 

Čím jste se bavili během čekání na lepší počasí?

V base campu jsem měl několik knížek a také jsem si psal deník. Několikrát jsem si vypral prádlo – přeci jen si člověk tam nahoru s sebou netahá oblečení na šest týdnů. A samozřejmě jsem odpočíval - v těch výškách člověk musí přirozeně víc spát, rekonvalescence trvá mnohem déle než tady dole.

 

 

 

Došlo na situaci, kdy jste uvažoval, že se otočíte a zamíříte raději zpět do základního tábora?

Upřímně, nedošlo, ani na vteřinu. Na druhou stranu například ve vrcholový den jsme měli dohodu, že kdybychom do jedné hodiny odpoledne nebyli na vrcholu, tak otáčíme. A tam by nebylo o čem přemýšlet, protože jinak člověk riskuje život.

 

Co vás jako první napadlo, když jste stanul na nejvyšším vrcholku světa?

Hlava tam nahoře stále funguje v režimu: musím sestoupit, jsem jen v půli cesty. Takže máte sice radost, ale neuvolníte se. Celé jsem si to pak uvědomil dole v Kathmandu. Dal jsem se do řeči s jedním člověkem a když zjistil, že jsem se vrátil z vrcholku Everestu, poprosil mě, zda by si na mě mohl sáhnout, že nikoho takového nezná. V tu chvíli to ze mě všechno spadlo - výstup, sestup, návrat z base campu… A řekl jsem si: sakra, já to dokázal!

 

Je na vrcholu vůbec prostor pro kochání nebo hlava funguje úplně jinak?

Kocháte se, ale člověk je tak trochu v rauši. Celá ta kombinace nepřátelského prostředí a nedostatku kyslíku vás posune do trochu jiného vnímání světa. A přidává se k tomu tvrdě reálný, ale svým způsobem surreálný výjev mrtvých horolezců na vrcholovém úseku. V první chvíli jako by si hlava nechtěla přiznat, že jde o kolegy, kteří neměli to štěstí a tam nahoře zůstali. Člověk je při pohledu na ně jak opařený. Pod Hillaryho výšvihem jsem při sestupu viděl nad jedním z mrtvých stát chlapíka, který byl v šoku a nemohl dál. I pro mě to byla pořádná uzemňující facka. Na to se prostě nepřipravíte, všichni o nich víme a stejně vás to dostane.

 

Jak dlouho jste na nejvyšším vrcholu světa strávil a jak to probíhalo? Došlo na obligátní vytažení vlajky?

Vlajku jsem samozřejmě vytáhl a vyfotil se s ní, na to už mám vysoké vrcholy natrénované dost. On ten vrchol je takový… vlastně poločas ve fotbale. Vedete 2:0, hrajete dobře, ale čeká vás ještě jeden poločas. Takže místo otevírání šampaňského jste soustředěný a čekáte, co vás bude čekat v té druhé, nebezpečnější polovině.

 

V roce 2019 obletěly svět snímky fronty horolezců čekajících, až se na vrcholu Everestu uvolní místo. Jak to během výstupu vypadá nyní?

Lidí na Everestu je více než na jiných osmitisícovkách a dalších známých vrcholech, to je pravda. Na druhou stranu musím říct, že je tam pořádek a lidé se k sobě chovají slušně. Navíc v tom roce 2019 nastala taková specifická situace. Na dlouho zavládlo špatné počasí, a tak se nakupilo hodně horolezců, kteří čekali na vhodnou příležitost ke zdolání vrcholu. Počasí se pak umoudřilo jen na pár dní a v podstatě se téměř všichni vydali na vrchol najednou. Běžně se přitom v době výstupového okna na vrchol vydává denně 15 až 30 lidí. My jsme měli štěstí - ne, že by tam tedy žádná jiná expedice v tu dobu nebyla, ale letos se vydalo méně permitů k výstupu, takže se žádné sousto pro novináře nekonalo. 

 

 

 

 

Souhlasil byste s výrokem, že cesta je cíl, nebo to v případě zdolávání vrcholu neplatí?

 

Má to dvě vrstvy. Když se snažíte o vrchol, tak je to prostě: vystoupil, nebo nevystoupil. Není to žádný výlet, člověk je zcela soustředěný a jde si za svým cílem. Když se ale něco pokazí - zdraví, počasí… a člověk musí otočit nebo na vrchol nemá šanci vystoupit, tak se z toho stane varianta „cesta je cíl“. Přejdete z absolutního soustředění do pozice, kdy sám sobě rychle vysvětlíte, že šlo o krásný výstup a samotná návštěva hory byla i bez zdolání vrcholu skvělá. Zkrátka, že si z ní něco odnášíte. Tohle ale u mě přichází až ve fázi, kdy je vrchol nenávratně pryč.

 

 

Everest ale není všechno, že? Kdy se zrodil váš sen zdolat Korunu světa (sedm nejvyšších vrcholů sedmi světadílů) a jak jste s plánem daleko?

 

Po horách lezu prakticky celý život, a tak se mi ta prapůvodní fascinace nejvyššími vrcholky do hlavy dostala už dávno. Se zdoláváním „Koruny“ jsem ale začal až v lednu 2015 výstupem na Aconcaguu (6961 m). Následovala Denali (6190 m), Kilimandjaro (5895 m), Elbrus (5642 m) a teď Everest (8848 m). Čeká na mě ještě Mt. Kosciuszko (2228 m) v Austrálii –  to je v podstatě takový větší kopec, byť na kráse mu „nižší“ výška určitě neubírá. Netradiční expediční výzvu bude představovat Mount Carstenzs (4884 m) na Papui v Indonésii. Než vás totiž hora pustí k sobě, je třeba ujít řadu dní džunglí. A pokud tedy cestou nenatrefím na lidojedy, tak jak se říká hezky česky „last but not least“ – Vinson Massif (4892 m) na Antarktidě.

 

Jaké to je vrátit se z nejvyššího vrcholku světa zpět do běžné reality?

 

Pro mě je to příjemné, vlastně jsem se těšil. Asi proto, že mám kolem sebe dobré lidi, se kterými je mi hezky. Hory pro mě naštěstí nejsou únikem z nepříjemné každodenní reality.

 

Co pro vás horolezectví znamená?

 

Testování limitů, poznávání sebe sama, adrenalin, zklidnění, soustředění, radost, krásu. Celá léta člověk vystupuje na vyšší a vyšší hory a najednou si uvědomí, že žádná vyšší už nebude. Zvláštní pocit.

 

 

Jste hlavním investorem Nordicu a stojíte např. za projektem Grand Hotel Hradec v Peci pod Sněžkou. Je mezi Tomášem Otrubou horolezcem a investorem nějaký rozdíl nebo se oba tyto světy rozdílných zkušeností doplňují?

 

Člověk je jen jeden, ať zrovna dělá cokoliv. Lenoch je lenochem v práci i ve sportu, pracant také. Cílevědomost, pracovitost, schopnost jít na riziko, to všechno potřebujete jak ve světě vysokých hor, tak v byznysu. 

 

Existuje v pracovní oblasti nějaká nová meta, kterou se chystáte zdolat?

 

Jako skupina jsme se začali soustředit na dvě nohy - telekomunikační a developerský hotelový byznys. Oběma se daří, ale potřebují ještě hodně práce, než budou tam, kde by být měly. Jsme někde mezi druhým a třetím výškovým táborem, krásné výhledy a hezký výkon, ale na vrcholu ještě nejsme. A pár let to ještě bude trvat. Než se tam jako skupina dostaneme, určitě budu mít nové vize, ale teď se soustředím na výzvy, které stojí bezprostředně před námi. Soustředění na daný okamžik, zvyk natrénovaný ve vysokých horách.